Přijímací testy na FF ZČU aneb cesta tam a zase zpátky

Dnešek byl pro mne důležitým dnem. Na dnešek si mě totiž ze ZČU pozvali na přijímací písemný test do oboru, na který bych se rád dostal. Takže si můj hodný tatínek vzal volno, sedli jsme do auta a vyrazili za dobrodružstvím.

Quest první: Dostat se na místo

Samozřejmě vím, kde se nachází má budoucí alma mater. Díky dni otevřených dveří a moderním vymoženostem typu mapy.cz, jsem byl schopný zjistit si polohu komplexu už dlouho dopředu, takže tenhle problém díkybohu odpadl. Byla by to nejspíš strašně nudná cesta, kdybychom já (plnitel úkolu a navigátor) a můj táta (řidič a psychická podpora) nebyli dobrodružné povahy.

Nezvolili jsme tedy staromódní a už ohranou trasu, kterou do Plzně pokaždé jezdíme, ale odevzdali jsme se plně do rukou naší GPS navigace. Nastavil jsem trasu a vyrazili jsme. Tentokrát nás táhla malinko přímějším směrem než normálně, ale blížili jsme se k cíli, což jsme chtěli. První vzrůšo nastalo, když jsme podle ní měli sjet na placenou dálnici. Nemáme dálniční známku, takže se muselo zastavit a já jsem přeprogramoval navigaci naším potřebám. Takhle nás sice vlekla horem dolem, ale ne po dálnici.

Cesta rychle ubíhala a Москва, pardon, Plzeň už byla na dohled. Tehdy vzrůšo přišlo znovu. Navigace se nejspíš rozhodla, že se nás zbaví (Dnes se vyrábějí velice zlomyslné umělé inteligence.) a navedla nás na kraj vesničky při cestě. Zatím nás vedla dobře, tak proč jí nevěřit, říkali jsme si. Najednou se začala ztrácet silnice, nejdřív se objevil obyčejný asfalt a nakonec přešel v cestu širokou ani ne dva metry, tvořenou kamením a vedoucí kamsi do hlouby lesa. Ani kdybysme sebevíc chtěli, neprojeli bysme. Ostatně po takových "cestách" se dá stěží jet na kole natož v autě. Takže jsme otočili a vraceli se kousek zpátky, zatímco naše navigace pořád "rychtovala štreku" (Nastavili jsme si totiž z hecu hlasový výstup na hantec. Každou chvíli jsme tedy "házeli pravý nebo levý vingl" nebo "to solili příliš rychle".) vracejíc nás na již zmíněnou cestu smrti. Nakonec se nám povedlo dostat se zpátky na hlavní silnici vedoucí přímo do Plzně.

Po zmateném proplétání ulicemi v centru, ještěže to tam táta zná, se před námi otevřela Borská pole. Zajímavé bylo, že jsme přijeli úplně z opačné strany. Nejvíc překvapující ale byl fakt, že druhé strany, ze které se k univerzitě normálně přijíždí, je silnice totálně uzavřená a objížďka je dlouhá asi 10 km, což jsme zjistili později. Navigace se tímhle skvělým navedením nejspíš omlouvala za ten pokus nás hodit z nějaké stráně. Kdybychom přijeli jako normálně, tak zkoušku asi nestihnu. Zaparkovali jsme a první úkol byl tedy zdárně splněn.

Quest druhý: Test

Jak už jsem říkal, už jsem na ZČU jednou byl, takže najít budovu rektorátu byla hračka. Chvilku jsem pak sice přemýšlel, kde je posluchárna 101 ale nakonec jsem našel i tu. Už tam stála fronta stejně vypadajících lidí (čtěte stejně vystrašených), tak jsem se zařadil nakonec a doufal, že je to ta správná fronta. Když jsem se dostal ke stolu, ukázalo se, že jsem opravdu správně, tedy pokud zkratka A - R, kterou tam měli na papíru, opravdu znamená Angličtina - Ruština. Ukázal jsem OP a vysvědčení a modlil se, že je to opravdu ta moje "zkratka". Vše se povedlo a tak jsem se posadil na nedalekou sedačku a čekal na začátek.

Když jsme se pak rozesadili v posluchárně, začali takové ty obvyklé a nezbytné řeči, že nemáme opisovat a na lavici nesmíme mít kromě zadání a psacích potřeb nic (ne, ani Kinder-vajíčko), prostě takové ty bla bla bla řeči, však to znáte. Vypnul jsem na tu chvíli mozek, ale jedna věta mě vytrhla z letargie. Samozřejmě následovalo obvyklé "vypněte si své mobilní telefony", já měl vyzvánění vypnuté, to jsem udělal už v autě, ale tahle věta o mobilu měla ještě kamarádku, a to ona mě probudila. Řekli nám, že si máme vypnout telefony úplně, že prý jsme na půdě fakulty aplikovaných věd a signál z mobilů by mohl poškodit měřící přístroje ve zdejších laboratoří. Málem jsem skončil po stolem. Ne, že by mi vadilo nemít vypnutý mobil, ale nečekal jsem tak pitomé zdůvodnění. Vsadím se, že na FAV není nikdo, kdo nemá mobilní telefon. Nebo myslíte, že ho mají vypnutý? Na co by jim sakra teda byl? Nemluvě o tom, že na chodbě před posluchárnou je na stěně obrovská anténa WiFi připojení, která je samozřejmě zapnutá. Prý rušení přístrojů... Ach jo, no nic, popojedem.

Ohledně testu samotného, už jsem tak nějak věděl, co mám čekat (díky Tatsume ) a tak mě angličtina nepřekvapila. Ona ani první strana ruštiny nebyla nijak šokující. Trošku mě zarazila přítomnost dvojstrany češtiny, ale ta nebyla takový problém. Oči mi vypadly až při otevření toho dvojlistu s ruštinou. Vykoukl na mě půlstránkový text a pod ním několik otázek k zodpovězení. O rusky zadaných otázkách, které začaly už v půlce testu, nemluvě. Tohle že je test úrovně A1/A2? Nedalo se svítit, tak jsem začal louskat první odstavec. Někdy v době, kdy jsem se blížil konci druhého odstavce, nám bylo řečeno, že máme už jen 5 minut, tak jsem dopsal, co jsem věděl, zbytek jsem vyplnil způsobem Hurá Sportka!, rychle dodělal češtinu a byl konec.

Sranda s profesorkami byla i po skončení testu, kdy jsme měli všechno odevzdat. Abyste rozuměli, jednotlivé části testu byly barevně rozlišeny a dostali jsme je v pořadí ang-ruš-češ v pořadí zvenku dovnitř, bylo to do sebe zabalené. Já jsem jel podle pořadí, ale protože mě ke konci tlačil čas, udělal jsem češtinu a až nakonec zbytek ruštiny. Takže jsem odevzdával papíry v pořadí ruš-ang-češ. Bylo mi však řečeno, že musím odevzdat papíry tak, jak jsem je dostal a ne jinak! Jako by záleželo, jak odevzdám nijak nezměněný papír se zadáním. Opakuji, se zadáním. Takže jsem dole u katedry žongloval jako klaun se zadáním, papírem s odpověďmi a svojí taškou, abych to přeskupil do žádoucího pořadí. Když jsem vypadl ven, byl druhý úkol splněn.

Domů jsem se dostal už bez vzrůša a tedy ničeho tak zajímavého, abych vás tím tady mohl ještě pobavit. Doufám, že vám moje cesta přišla stejně zajímavá, jako mě.