Měl bych na vás, co čtete tenhle mišmaš-blog, prosbu. Po prázdninách se chystám na vysokou školu do Plzně, na ZČU. Jedním z mnoha problémů bylo (a vlastně stále je) sehnat bydlení. Koleje považuji za absolutně poslední možnost, takže se s kamarádem poohlížíme po nějakém bytu v blízkém okolí.
Po delším pátrání nakonec kamarád něco našel, ale je tu problém, byt je 3+1 a my jsme jen dva. Proto vás prosím, nechystáte se někdo z vás na ZČU a neřeší problém s bydlením jako my? Nebo neznáte někoho, kdo tohle teď podstupuje? Opravdu potřebujeme třetího.
Děkuji moc.
Po delším pátrání nakonec kamarád něco našel, ale je tu problém, byt je 3+1 a my jsme jen dva. Proto vás prosím, nechystáte se někdo z vás na ZČU a neřeší problém s bydlením jako my? Nebo neznáte někoho, kdo tohle teď podstupuje? Opravdu potřebujeme třetího.
Děkuji moc.
Nezvolili jsme tedy staromódní a už ohranou trasu, kterou do Plzně pokaždé jezdíme, ale odevzdali jsme se plně do rukou naší GPS navigace. Nastavil jsem trasu a vyrazili jsme. Tentokrát nás táhla malinko přímějším směrem než normálně, ale blížili jsme se k cíli, což jsme chtěli. První vzrůšo nastalo, když jsme podle ní měli sjet na placenou dálnici. Nemáme dálniční známku, takže se muselo zastavit a já jsem přeprogramoval navigaci naším potřebám. Takhle nás sice vlekla horem dolem, ale ne po dálnici. Cesta rychle ubíhala a Москва, pardon, Plzeň už byla na dohled. Tehdy vzrůšo přišlo znovu. Navigace se nejspíš rozhodla, že se nás zbaví (Dnes se vyrábějí velice zlomyslné umělé inteligence.) a navedla nás na kraj vesničky při cestě. Zatím nás vedla dobře, tak proč jí nevěřit, říkali jsme si. Najednou se začala ztrácet silnice, nejdřív se objevil obyčejný afalt a nakonec přešel v cestu širokou ani ne dva metry, tvořenou kamením a vedoucí kamsi do hlouby lesa. Ani kdybysme sebevíc chtěli, neprojeli bysme. Ostatně po takových "cestách" se dá stěží jet na kole natož v autě. Takže jsme otočili a vraceli se kousek zpátky, zatímco naše navigace pořád "rychtovala trasu" (Nastavili jsme si totiž z hecu hlasový výstup na hantec. Každou chvíli jsme tedy "házeli pravý nebo levý vingl" nebo "to solili příliš rychle".) vracejíc nás na již zmíněnou cestu smrti. Nakonec se nám povedlo dostat se zpátky na hlavní silnici vedoucí přímo do Plzně. Po zmateném proplétání ulicemi v centru, ještěže to tam táta zná, se před námi otevřela Borská pole. Zajímavé bylo, že jsme přijeli úplně z opačné strany. Nejvíc překvapující ale byl fakt, že druhé strany, ze které se k univerzitě normálně přijíždí, je silnice totálně uzavřená a objížďka je dlouhá asi 10 km, což jsme zjistili později. Navigace se tímhle skvělým navedením nejspíš omlouvala za ten pokus nás hodit z nějaké stráně. Kdybychom přijeli jako normálně, tak zkoušku asi nestihnu. Zaparkovali jsme a první úkol byl tedy zdárně splněn.
) a tak mě angličtina nepřekvapila. Ona ani první strana ruštiny nebyla nijak šokující. Trošku mě zarazila přítomnost dvojstrany češtiny, ale ta nebyla takový problém. Oči mi vypadly až při otevření toho dvojlistu s ruštinou. Vykoukl na mě půlstránkový text a pod ním několik otázek k zodpovězení. O rusky zadaných otázkách, které začaly už v půlce testu, nemluvě. Tohle že je test úrovně A1/A2? Nedalo se svítit, tak jsem začal louskat první odstavec. Někdy v době, kdy jsem se blížil konci druhého odstavce, nám bylo řečeno, že máme už jen 5 minut, tak jsem dopsal, co jsem věděl, zbytek jsem vyplnil způsobem Hurá Sportka!, rychle doděla češtinu a byl konec.
Seznamte se, tahle kočičí slečna se jmenuje Scarlett, ale říkáme jí Lettinka nebo Šarlotka.
)
