Anima intrá ludum

V nadpisu jsem si dovolil trošku znásilnit latinu. Snažil jsem se, aby to znamenalo Duše ve hře, snad se to tomu spojení alespoň malinko přibližuje. Tady už víte, co bude obsahem mého dnešního filosofického žvatlání. Pozor, jen pro silné povahy!

Co vlastně dělá nějakou hru výjimečnou? Hru jako je třeba Half-Life, hru jako Ókami nebo českou novinku Machinarium? Grafika? Do určité míry. Hudba. Opět jen do určité míry. Hratelnost? Ale potom se musíme zeptat jaký druh hratelnosti, protože hratelnost je velice obšírný pojem. Ale budiž, pro naše účely říkejme hratelnost. Říkáte kombinace všech předchozích? Ale co když i perfektní kombinaci stále něco chybí? Hrajete krásnou hru s vynikající hudbou a dobrou hratelností, ale máte pořád pocit, že prostě něco chybí. Že něco někde drhne. Někdo tomu říká hloubka, já tomu říkám duše.

Jak to, že se mnou zmíněné hry významně liší od svých kolegů? Proč není Half-Life jen další koridorová střílečka a Ókami jen další, sice zajímavá stylem, ale zase jen konzolová hopsačka? A Machinarium? Kolik už jsme viděli podobných adventur? Protože mají něco, co ostatní hry nemají. Mají duši. Ale objevit tuto skrytou krásu hry není jen tak. Člověk musí být pozorný, trpělivý a musí disponovat i určitou představivostí.

Hraní hry je pak ekvivalentem ke čtení dobré knihy nebo ke sledování uměleckému filmu. Například normální film nazývám osobně pasivní zábavou, protože tvůrci vám jej naservírují jaký je a vy jen hltáte už hotové, ale u takzvaných uměleckých je to malinko jiné. Vyžaduje se od vás schopnost číst mezi řádky, domýšlet určité skutečnosti. Za tento postup budete odměněni nejen smysl dávajícím snímkem, ale i radostí z toho, že se vám něco takového povedlo. Dobrá kniha vám dá prostor do určité míry si představit hrdiny a prostředí, stejně jako vám dá indicie, díky kterým můžete odhalit detaily příběhu.

Koukněme se například na onen Half-Life. Co je výjimečného na něm? Na koridorové střílečce s dnes již nic moc grafikou? Proč vlastně hra neupadla v zapomnění jako jiné? Pomineme-li modifikace a přístupnost enginu, tak jak to? Half-Life totiž skrývá pod obalem střílečky obrovské universum s neokoukanou sci-fi zápletkou. Hráč, který se dívá okolo sebe, sbírá indicie, které mu tvůrci nechali, spojuje dvě a dvě dohromady se dozví překvapivě mnoho informací. Half-Life tak získává zcela nový rozměr.


Kromě výše zmíněných her bych mohl jmenovat seznam dalších, které na mě takto působí. Vezměte si například Portal. Nebo Stalker, ano, ukažme si to na téhle střílečce. Když ji budete hrát rambo stylem a k závěru v elektrárně se přižene nadsvětelnou rychlostí, nezbude vám nic jiného než sledovat jeden ze špatných konců. Proč to? Proč si někteří hráči stěžovali, že dostávají jen špatné konce? Protože se nedívali. Povedlo se jim sice hru dohrát, ale nenašli ten správný konec. Stačilo jen zvolnit tempo a hru projít s otevřenýma očima, s očima, které nejsou přilepené pouze k mířidlům pušky.

Takových her aby člověk pohledal. Většina vám naservíruje již několikrát vyvařené velké, krásné a dobře ozvučené, nafouknuté nic. Musím smeknout imaginární klobouk před tvůrci, kterým se podaří vytvořit hru, která má duši. Rozhodně umějí něco, co jiní ne. Prosím, ať je vás vždy víc, než je těch druhých.

Příspěvek poprvé uveřejněn na mém Doupěcím blogu.