Kočka, která mi změnila život

Prosím, pozor, následující článek je plný roztomilosti a především plků chovatele jedné kočky, který s nimi neumí přestat, pokud na onu kočku přijde řeč. Ne-kočičí osoby si tedy dají odchod. Ostatní však srdečně zvu na shrnutí již rok trvajícího soužití s kočičí slečnou. Tedy, seznamte se, prosím, jmenuje se Letynka a nebydlí s námi krátce.

Včera tomu byl přesně rok, co jsme si do bytu přivezli koťátko ženského pohlaví, zástupce druhu Felis silvestris catus. Konkrétně rasu Ragdoll, což je polodlouhosrstá kočka svalnatého typu, jak tvrdí chytrá kniha. Tohle plemeno má jednu zvláštní vlastnost, ale o té později. Nejdřív něco o historii onoho bláznivého nápadu pořídit si kočku do bytu v panelovém domě, do rodiny s jedním silně na kočky alergickým členem.

Můj nápad to nebyl! Všechno má na svědomí má milovaná sestřička, která snad už od doby, kdy uměla mluvit, hlásila rodičům, že chce kočičku. Umocňoval to fakt, že na zahradě našich prarodičů vždycky nějaká ta kočka byla, někdy i s dalšími koťátky. Ale nikdy nedošlo k realizaci kočičího plánu, protože táta měl, a stále má, alergii na kočky. Jenže sestřičku to nepustilo a protože moji rodiče přeci jen nejsou z kamene, tak je po více jak 18 letech ukecala. Normálně je ukecala.

A najednou je tu začátek léta, já mám po maturitě a uháníme autem směrem jižní Čechy. Přes internet jsme si domluvili koupi čistokrevného koťátka rasy Ragdoll, byť bez papírů (čti: o polovinu levnějšího), ale čistokrevného. Zapamatujte si to, bude to důležité. Paní provozující chovnou stanici jsme půl hodiny hledali ve vesnici kdesi v polích, abychom zjistili, že má chovnou stanici ve vesničce za kopcem.

Člověk si připadal jako v cukrárně, akorát místo bonbónů jste si chtěli vzít co nejvíc těch roztomilých chlupatých klubíček a mazlit se s nimi do konce věků. Na nás však čekalo jen jedno jediné, ale zato nejkrásnější ze všech. Po vyřízení všech formalit jsme naložili kočičku do přepravky pro kočky a vyrazili domů. Ještě něco málo k cestě. Nikdy už nebudu cestovat spolu s vyděšeným kotětem právě odebraným od mámy. Připadal jsem si jako největší trýznitel zvířat celou dobu, co křičelo steskem a strachem, než nakonec usnulo.

Kočička si rychle zvykla na nové prostředí. Nejdříve to bylo takové roztomilé koťátko do ruky, které si můžete pomalu strčit do kapsy a jít s ním na výlet. Člověk si pokaždé říká: "Kéž by takové zůstalo." A vidina velké, dospělé kočky jej v té chvíli příliš neláká. Výsledek však překvapil nás všechny. To, že je Ragdoll velká rasa kočky, to jsme věděli. Že ale vyroste do velikosti dobře živeného kocoura kdesi na statku a bude vážit přes sedm kilo, to už jsme nevěděli.

No, a tak tu teď máme zmenšeninu Levharta, která se nebojí dát najevo nespokojenost občasným hryznutím nebo drápy. Moji spolužáci si o mně musí myslet, že jsem se dal na EMO, protože po víkendech, kdy jsem doma, mám na rukou šrámy jako od nože. Jenže ona je tak krásná, že hlazení se prostě nedá odolat a člověk to občasné škrábnutí vydrží jen pro ten pocit z hladké srsti.

Opravdu nám všem změnila život. A troufnu si říct, že ho i hodně prozářila. :)

Líbil se vám tento článek? Začněte odebírat RSS blogu nebo si mě přidejte na Twitteru.